Tajemství svatého psa - o marném boji církve s pověrou
Jean-Claude Schmitt (1946) měl štěstí, které historika potká jen jednou za život. Na základě krátkých mravoučných pojednání dominikána Štěpána z Bourbonu ze 13. století se mu podařilo vypátrat příběh plný rituálů, pověrečných praktik a prastarých kultů, jež měly navrátit nemocným dětem ztracené zdraví a vyrvat je z moci ďábla. Popsal ho v knize Svatý chrt.
Venkované, které Štěpán coby kněz zpovídal, mu vyprávěli, že v lyonské diecézi nosí ženy nemocné děti k jistému svatému Guinefortovi. A protože Štěpán tohoto světce neznal, začal se po něm pídit. Dospěl k hrůznému zjištění. Oním světcem nebyl žádný raně křesťanský mučedník, nýbrž pes.
Faunové a démoni
Svatý Guinefort údajně zachránil dítě hradního pána před hadem, který je chtěl uštknout. Když se pán s ženou vrátili domů, uviděli kolem kolébky tratoliště krve a lekli si, že pes dítě zabil. V návalu zoufalství jej zabili a hodili do studny. Když pak zjistili svůj omyl, zasázeli kolem psího hrobu na památku stromy. Brzy potom, co pánův hrad zanikl, začaly na "svaté místo" přicházet ženy z blízkého okolí se svými nemocnými dětmi.
Za pomoci jedné staré ženy, čarodějnice, pak churavé děti převlékaly a přehazovaly si je mezi stromy, podrobily je zkoušce ohněm a nechávaly je napospas faunům a démonům ve víře, že jestli jim zdravé děti nějaká zlá moc vyměnila za nemocné, teď jim je opět vrátí. Pokud děti zkoušky přežily, ještě je devětkrát ponořily do řeky. Mnich Štěpán, který v takových pohanských pověrách viděl ďábla, nechal psa vykopat, háj pokácet a vše spálit.
Kdyby měl Jean-Claude Schmitt k dispozici pouze Štěpánovo vyprávění, napsal by na jeho podkladě studii možná cennou, ale každopádně zajímavou jen pro úzký okruh odborníků. Schmitt si však přibral na pomoc archeologii a etnografii a vyšel svému štěstí vstříc. Podařilo se mu doložit něco tak překvapivého, že tím zaujal i laickou veřejnost. Zjistil, že obdobné rituální úkony byly na stejném místě, kde se nacházel hrob svatého psa Guineforta, praktikovány až do konce 19. století. I když během staletí došlo ke zjednodušení původní podoby kultu a dítě bylo jen přineseno na posvátné místo, kde byly následně obětovány jeho šaty, boty a drobné mince, podle Schmitta vytrvalost rituálů jednoznačně svědčí o marném boji církevních autorit s lidovými tradicemi a s lidovou vírou.
Schmittovi se úplně nepodařilo prokázat, že povědomí o svatém psu skutečně kontinuálně přetrvalo ze středověku až do konce 19. století - je totiž možné, že bylo přerušeno a potom znovu oživeno až učenci druhé poloviny 19. století, kteří uvedli v život zapomenutý příběh Štěpána z Bourbonu a léčitelského psa Guineforta. Přesto je jeho kniha skvělým dokladem koexistence a vzájemného prostupování lidové kultury s kulturou učeneckou.
Zároveň Schmitt ukazuje ještě jinou zajímavou věc. Podle jeho tvrzení se zdá, že v moderní době rozšířené představy o středověké absenci citových pout mezi rodiči a dětmi, kdy děti byly brány jen jako "malí dospělí", jsou zcela pomýlené.
Respekt
Venkované, které Štěpán coby kněz zpovídal, mu vyprávěli, že v lyonské diecézi nosí ženy nemocné děti k jistému svatému Guinefortovi. A protože Štěpán tohoto světce neznal, začal se po něm pídit. Dospěl k hrůznému zjištění. Oním světcem nebyl žádný raně křesťanský mučedník, nýbrž pes.Faunové a démoni
Svatý Guinefort údajně zachránil dítě hradního pána před hadem, který je chtěl uštknout. Když se pán s ženou vrátili domů, uviděli kolem kolébky tratoliště krve a lekli si, že pes dítě zabil. V návalu zoufalství jej zabili a hodili do studny. Když pak zjistili svůj omyl, zasázeli kolem psího hrobu na památku stromy. Brzy potom, co pánův hrad zanikl, začaly na "svaté místo" přicházet ženy z blízkého okolí se svými nemocnými dětmi.
Za pomoci jedné staré ženy, čarodějnice, pak churavé děti převlékaly a přehazovaly si je mezi stromy, podrobily je zkoušce ohněm a nechávaly je napospas faunům a démonům ve víře, že jestli jim zdravé děti nějaká zlá moc vyměnila za nemocné, teď jim je opět vrátí. Pokud děti zkoušky přežily, ještě je devětkrát ponořily do řeky. Mnich Štěpán, který v takových pohanských pověrách viděl ďábla, nechal psa vykopat, háj pokácet a vše spálit.Kdyby měl Jean-Claude Schmitt k dispozici pouze Štěpánovo vyprávění, napsal by na jeho podkladě studii možná cennou, ale každopádně zajímavou jen pro úzký okruh odborníků. Schmitt si však přibral na pomoc archeologii a etnografii a vyšel svému štěstí vstříc. Podařilo se mu doložit něco tak překvapivého, že tím zaujal i laickou veřejnost. Zjistil, že obdobné rituální úkony byly na stejném místě, kde se nacházel hrob svatého psa Guineforta, praktikovány až do konce 19. století. I když během staletí došlo ke zjednodušení původní podoby kultu a dítě bylo jen přineseno na posvátné místo, kde byly následně obětovány jeho šaty, boty a drobné mince, podle Schmitta vytrvalost rituálů jednoznačně svědčí o marném boji církevních autorit s lidovými tradicemi a s lidovou vírou.
Schmittovi se úplně nepodařilo prokázat, že povědomí o svatém psu skutečně kontinuálně přetrvalo ze středověku až do konce 19. století - je totiž možné, že bylo přerušeno a potom znovu oživeno až učenci druhé poloviny 19. století, kteří uvedli v život zapomenutý příběh Štěpána z Bourbonu a léčitelského psa Guineforta. Přesto je jeho kniha skvělým dokladem koexistence a vzájemného prostupování lidové kultury s kulturou učeneckou.
Zároveň Schmitt ukazuje ještě jinou zajímavou věc. Podle jeho tvrzení se zdá, že v moderní době rozšířené představy o středověké absenci citových pout mezi rodiči a dětmi, kdy děti byly brány jen jako "malí dospělí", jsou zcela pomýlené.
Respekt
<< Home