Džok - krakovský pomník psí věrnosti
Jmenoval se Džok a byl to podvraťák. Nebo řekněme raději vořech. Zkrátka - otec = pes neznámý. Dnes má v Krakově přímo pod hradem Wavel pomník. Pomník psí věrnosti. Bronzovou sochu sedícího psa podívajícího packu obklopují lidské dlaně.
Byl podzim 1994 a Džok jel se svým pánem rozhrkaným wartburgem do centra Krakova. Na kruhovém objezdu těsně před mostem přes řeku Vislu dostal jeho pán infarkt. Sanitka ho odvezla do nemocnice. Džok zůstal na místě, kde viděl svého pána naposledy. Čekal devět měsíců a nedočkal se! "Celou zimu přečkal na tom kruhovém objezdu. Lidé mu sem nosili jídlo. Já jsem tu také několikrát byla," říká paní Barbara, která kolem místa, kde Džok sedával, chodila na procházku se svou fenkou. "On ale bohužel nedůvěřoval lidem. A tak než stačil k hozenému jídlu dojít, odnesly mu to vrány. Byl moc hubený, chudák."
Džoka si přece jen ochočila penzionovaná učitelka zeměpisu Marie Müllerová, která si ho v létě 1995 odvedla domů. "První noc strávil na půdě a teprve tu další se odvážil do jejího bytu, kde společně s ní a jejím malým psem bydlel tři roky," vypráví o dalším osudu věrného psa paní Jadwiga Osuchowa, předsedkyně krakovského Sdružení pro ochranu zvířat. Právě tento spolek stál u zrodu Džokova pomníku na krakovském nábřeží Litvy.
Paní Barbara, kterou jsme potkali s její fenkou Janunou, vzpomíná, že Džok byl tak poslušný, že nebylo třeba ho uvazovat na vodítko. "On chodil u nohy. Co chvíli zvedal hlavu a tlamou se té paní otíral o ruku. Takové bylo mezi nimi dvěma citové pouto," vzpomíná paní Barbara.
Když nová majitelka Džoka zemřela, odvezli ho do útulku. Tam ale nevydržel dlouho. Utekl a skočil pod vlak. Tedy skočil - možná vběhl. Mezi Krakovany ale koluje legenda, že věrný pes Džok po ztrátě i svého druhého pána spáchal sebevraždu. "Já to nevylučuji, i když někteří lidé velmi ostře protestují proti takovému výkladu té nešťastné události. Myslím si, že on zkrátka ztratil chuť žít. Jeho pud sebezáchovy nebyl už tak silný," říká předsedkyně Sdružení pro ochranu zvířat.
Od května má pes Džok na promenádě pod hradem Wavel svůj pomník. Kousek vedle plastiky mýtického krakovského draka. Ani osud pomníku ale nebyl jednoduchý. Někteří krakovští radní považovali myšlenku postavit pomník psovi, jako symbolu věrnosti, za nesmysl. "Kam ten svět spěje! Pomníky se mají stavět lidem, a ne psům," říkali. Jejich liberálnější kolegové je ale přehlasovali, a tak pomník, na který město nemuselo dát ani groš, přece jen stojí. Jde možná o první sochu, kterou odhaloval někdo jiný než člověk. Svému psímu kamarádovi, kterého ani neznala, pomník odhalila fenka Keyty. Brala svou roli velmi vážně, protože věděla, že za ni dostane od pána odměnu - míček a gumové kolečko. Tak moc se měla k odhalení pomníku, že málem dala té slavnostní události rychlejší spád.
Psa Džoka i jeho pomník na nábřeží Visly přijali obyvatelé Krakova za své. Už dnes má Džok odlitý z bronzu vyleštěný čenich a packu od toho, jak ho po nich kolemjdoucí hladí. Možná v nich ta socha vyvolává to samé, co ve mně. Tak smutné psí oči jsem ještě neviděl.
Rozhlas.cz
Byl podzim 1994 a Džok jel se svým pánem rozhrkaným wartburgem do centra Krakova. Na kruhovém objezdu těsně před mostem přes řeku Vislu dostal jeho pán infarkt. Sanitka ho odvezla do nemocnice. Džok zůstal na místě, kde viděl svého pána naposledy. Čekal devět měsíců a nedočkal se! "Celou zimu přečkal na tom kruhovém objezdu. Lidé mu sem nosili jídlo. Já jsem tu také několikrát byla," říká paní Barbara, která kolem místa, kde Džok sedával, chodila na procházku se svou fenkou. "On ale bohužel nedůvěřoval lidem. A tak než stačil k hozenému jídlu dojít, odnesly mu to vrány. Byl moc hubený, chudák."Džoka si přece jen ochočila penzionovaná učitelka zeměpisu Marie Müllerová, která si ho v létě 1995 odvedla domů. "První noc strávil na půdě a teprve tu další se odvážil do jejího bytu, kde společně s ní a jejím malým psem bydlel tři roky," vypráví o dalším osudu věrného psa paní Jadwiga Osuchowa, předsedkyně krakovského Sdružení pro ochranu zvířat. Právě tento spolek stál u zrodu Džokova pomníku na krakovském nábřeží Litvy.Paní Barbara, kterou jsme potkali s její fenkou Janunou, vzpomíná, že Džok byl tak poslušný, že nebylo třeba ho uvazovat na vodítko. "On chodil u nohy. Co chvíli zvedal hlavu a tlamou se té paní otíral o ruku. Takové bylo mezi nimi dvěma citové pouto," vzpomíná paní Barbara.
Když nová majitelka Džoka zemřela, odvezli ho do útulku. Tam ale nevydržel dlouho. Utekl a skočil pod vlak. Tedy skočil - možná vběhl. Mezi Krakovany ale koluje legenda, že věrný pes Džok po ztrátě i svého druhého pána spáchal sebevraždu. "Já to nevylučuji, i když někteří lidé velmi ostře protestují proti takovému výkladu té nešťastné události. Myslím si, že on zkrátka ztratil chuť žít. Jeho pud sebezáchovy nebyl už tak silný," říká předsedkyně Sdružení pro ochranu zvířat.Od května má pes Džok na promenádě pod hradem Wavel svůj pomník. Kousek vedle plastiky mýtického krakovského draka. Ani osud pomníku ale nebyl jednoduchý. Někteří krakovští radní považovali myšlenku postavit pomník psovi, jako symbolu věrnosti, za nesmysl. "Kam ten svět spěje! Pomníky se mají stavět lidem, a ne psům," říkali. Jejich liberálnější kolegové je ale přehlasovali, a tak pomník, na který město nemuselo dát ani groš, přece jen stojí. Jde možná o první sochu, kterou odhaloval někdo jiný než člověk. Svému psímu kamarádovi, kterého ani neznala, pomník odhalila fenka Keyty. Brala svou roli velmi vážně, protože věděla, že za ni dostane od pána odměnu - míček a gumové kolečko. Tak moc se měla k odhalení pomníku, že málem dala té slavnostní události rychlejší spád.
Psa Džoka i jeho pomník na nábřeží Visly přijali obyvatelé Krakova za své. Už dnes má Džok odlitý z bronzu vyleštěný čenich a packu od toho, jak ho po nich kolemjdoucí hladí. Možná v nich ta socha vyvolává to samé, co ve mně. Tak smutné psí oči jsem ještě neviděl.
Rozhlas.cz
<< Home