Balto – aljašská odysea
Doktor Curtis Welsh seděl ve své ordinaci, když do dveří vstoupil rozrušený eskymácký muž a žádal o rychlou pomoc. Jeho dvě děti mají vysokou teplotu, špatně se jim dýchá a polyká. Záškrt - blesklo lékaři hlavou, když o něco později vyšetřoval zanícená hrdla dětí. Vzápětí tu myšlenku zavrhl.
Na severu Aljašky se tahle mimořádně infekční, životu nebezpečná nemoc nevyskytla už přes dvacet let. Bylo nepravděpodobné, že by se záškrt objevil teď uprostřed zimy.
Jenže obě děti záhy zemřely a na dveře ordinace zaklepali další vyděšení rodiče. Po pár dnech už doktor Welsh nepochyboval o tom, že v městečku Nome vypuká epidemie. Byl leden roku 1925, venkovní teplota klesala k minus padesáti stupňům a nejbližší železniční stanice byla vzdálená více než 1000 kilometrů přes ledovou pustinu.
Guvernérova štafeta
Příběh, který následoval, vešel do historie pod názvem Závod do Nome a dobře by se vyjímal v příručkách krizového managementu jako příklad dokonale zvládnuté katastrofy. Doktor Welsh, jenž měl k dispozici pouze prošlé a nefunkční sérum proti záškrtu, narychlo svolal krizovou radu města a poslal telegram s žádostí o pomoc do všech koutů Aljašky. Bylo mu jasné, že inuitské domorodce, kteří mají velmi špatnou imunitu vůči bělošským infekcím, dokáže záškrt během krátké doby zcela zničit.
Potřebné léky se na Aljašce našly, ale ve vzduchu visela otázka, jak je do Nome dopravit. Přístav byl zamrzlý, nejbližší železnice v nedohlednu a počasí nepřálo ani leteckému transportu. Zvažovanou leteckou misi nakonec z bezpečnostních důvodů zakázal guvernér, a zbývala tedy poslední možnost: psí spřežení. Nome už tou dobou hlásilo dvě desítky nemocných, takže bylo jasné, že sérum je nutné dopravit co nejrychleji.
Téměř jedenáct set kilometrů dlouhou cestu arktickou zimou by ovšem bez odpočinku stěží zvládla jedna psí smečka, a tak guvernér nařídil zorganizovat štafetu, která pojede dnem i nocí. Dvacet nejlepších jezdců rozesetých v zapadlých vesnicích a na samotách dostalo pokyn, kdy a kde mají očekávat devítikilovou zásilku léků a urazit s ní další desítky mil aljašskou zimou směrem k Nome. Národnostní složení týmu odráželo, že Aljaška se během zlaté horečky proměnila v multikulturní výspu - své psy do saní zapřahali místní a sibiřští Inuité, Američané, Norové i indiáni.
Byla to drsná cesta. První z mužů, William D. Shannon, řečený Divoký Bill, převzal zásilku antitoxinu na nádraží ve městě Nenana 27. ledna. Se svými devíti psy dorazil na první předávku druhý den ve tři hodiny ráno. Teplota klesala pod minus padesát stupňů a Shannon dojel s tváří zčernalou omrzlinami. Dva psi cestu nepřežili. Na druhého jezdce museli po příjezdu do cíle lít hrnce horké vody, aby oddělili jeho ruce přimrzlé k saním. Panovala polární noc a párkrát se stalo, že léky vypadly ze saní a muž je musel holýma omrzajícíma rukama poslepu hledat. Občas řádila taková sněhová vichřice, že ze saní nebylo vidět ani na prvního psa. Dvakrát se stalo, že spřežení minulo místo předávky a muselo pak ujet dvojnásobnou trasu, a jednomu jezdci během cesty umrzli dva psi, takže se musel do čela saní zapřáhnout sám.
Zatraceně dobrej pes
Díky rádiovému signálu věděla o aljašském dramatu celá Amerika - "závod milosrdenství" vzrušeně prožíval rozhlas i noviny. "Naděje roste, jezdci se blíží," psal clevelandský zpravodaj prvního února 1925. Málokdo ovšem čekal, že dorazí už nazítří. V půl páté ráno zabušil na dveře banky v Nome promrzlý muž. "Zatraceně dobrej pes," utrousil prý ještě s pohledem upřeným na vůdčí zvíře své smečky, když mu otevřeli. Pak zkolaboval vyčerpáním. V rukách držel sérum, které pět dní, sedm hodin a třicet minut putovalo napříč zmrzlou zemí. Vystačilo pro třicet nemocných - tou dobou jich ve městě bylo dvacet osm.
Happy end Ameriku uchvátil a právě tažní psi se stali jeho hlavními hrdiny. Šestiletý sibiřský husky Balto, který vedl smečku v posledním úseku cesty, o pár měsíců později pózoval v sochařském ateliéru a jeho pomník dodnes stojí v newyorském Central Parku. Spolu s dalšími psy jej pak jejich majitel vzal na letní turné napříč Spojenými státy, nadšení veřejnosti ještě posílil hollywoodský film o závodu. A pak se na psy zapomnělo.
Až když o pár let později clevelandský byznysmen George Kimble navštívil jakési pochybné muzeum kuriozit a všiml si, že tu v dosti zuboženém stavu žije smečka hrdinů z Nome, Amerika si znovu vzpomněla. Huskyové několikrát změnili vlastníka, a nakonec skončili takhle špatně. Kimble okamžitě nabídl jejich majiteli, že smečku odkoupí, ale ten si řekl na tehdejší dobu astronomickou částku 2000 dolarů. A konal se druhý happy end. Cleveland uspořádal veřejnou sbírku - traduje se, že děti na školách sbíraly drobné do klobouku, aby mohli být někdejší zachránci zachráněni. Vykoupený Balto a jeho kolegové se dočkali uvítací veselice na hlavním náměstí v Clevelandu a pak dožili v místní zoologické zahradě. První den se na ně prý přišlo podívat 15 000 lidí.
Respekt
Na severu Aljašky se tahle mimořádně infekční, životu nebezpečná nemoc nevyskytla už přes dvacet let. Bylo nepravděpodobné, že by se záškrt objevil teď uprostřed zimy.Jenže obě děti záhy zemřely a na dveře ordinace zaklepali další vyděšení rodiče. Po pár dnech už doktor Welsh nepochyboval o tom, že v městečku Nome vypuká epidemie. Byl leden roku 1925, venkovní teplota klesala k minus padesáti stupňům a nejbližší železniční stanice byla vzdálená více než 1000 kilometrů přes ledovou pustinu.
Guvernérova štafeta
Příběh, který následoval, vešel do historie pod názvem Závod do Nome a dobře by se vyjímal v příručkách krizového managementu jako příklad dokonale zvládnuté katastrofy. Doktor Welsh, jenž měl k dispozici pouze prošlé a nefunkční sérum proti záškrtu, narychlo svolal krizovou radu města a poslal telegram s žádostí o pomoc do všech koutů Aljašky. Bylo mu jasné, že inuitské domorodce, kteří mají velmi špatnou imunitu vůči bělošským infekcím, dokáže záškrt během krátké doby zcela zničit.
Potřebné léky se na Aljašce našly, ale ve vzduchu visela otázka, jak je do Nome dopravit. Přístav byl zamrzlý, nejbližší železnice v nedohlednu a počasí nepřálo ani leteckému transportu. Zvažovanou leteckou misi nakonec z bezpečnostních důvodů zakázal guvernér, a zbývala tedy poslední možnost: psí spřežení. Nome už tou dobou hlásilo dvě desítky nemocných, takže bylo jasné, že sérum je nutné dopravit co nejrychleji.Téměř jedenáct set kilometrů dlouhou cestu arktickou zimou by ovšem bez odpočinku stěží zvládla jedna psí smečka, a tak guvernér nařídil zorganizovat štafetu, která pojede dnem i nocí. Dvacet nejlepších jezdců rozesetých v zapadlých vesnicích a na samotách dostalo pokyn, kdy a kde mají očekávat devítikilovou zásilku léků a urazit s ní další desítky mil aljašskou zimou směrem k Nome. Národnostní složení týmu odráželo, že Aljaška se během zlaté horečky proměnila v multikulturní výspu - své psy do saní zapřahali místní a sibiřští Inuité, Američané, Norové i indiáni.
Byla to drsná cesta. První z mužů, William D. Shannon, řečený Divoký Bill, převzal zásilku antitoxinu na nádraží ve městě Nenana 27. ledna. Se svými devíti psy dorazil na první předávku druhý den ve tři hodiny ráno. Teplota klesala pod minus padesát stupňů a Shannon dojel s tváří zčernalou omrzlinami. Dva psi cestu nepřežili. Na druhého jezdce museli po příjezdu do cíle lít hrnce horké vody, aby oddělili jeho ruce přimrzlé k saním. Panovala polární noc a párkrát se stalo, že léky vypadly ze saní a muž je musel holýma omrzajícíma rukama poslepu hledat. Občas řádila taková sněhová vichřice, že ze saní nebylo vidět ani na prvního psa. Dvakrát se stalo, že spřežení minulo místo předávky a muselo pak ujet dvojnásobnou trasu, a jednomu jezdci během cesty umrzli dva psi, takže se musel do čela saní zapřáhnout sám.
Zatraceně dobrej pes
Díky rádiovému signálu věděla o aljašském dramatu celá Amerika - "závod milosrdenství" vzrušeně prožíval rozhlas i noviny. "Naděje roste, jezdci se blíží," psal clevelandský zpravodaj prvního února 1925. Málokdo ovšem čekal, že dorazí už nazítří. V půl páté ráno zabušil na dveře banky v Nome promrzlý muž. "Zatraceně dobrej pes," utrousil prý ještě s pohledem upřeným na vůdčí zvíře své smečky, když mu otevřeli. Pak zkolaboval vyčerpáním. V rukách držel sérum, které pět dní, sedm hodin a třicet minut putovalo napříč zmrzlou zemí. Vystačilo pro třicet nemocných - tou dobou jich ve městě bylo dvacet osm.
Happy end Ameriku uchvátil a právě tažní psi se stali jeho hlavními hrdiny. Šestiletý sibiřský husky Balto, který vedl smečku v posledním úseku cesty, o pár měsíců později pózoval v sochařském ateliéru a jeho pomník dodnes stojí v newyorském Central Parku. Spolu s dalšími psy jej pak jejich majitel vzal na letní turné napříč Spojenými státy, nadšení veřejnosti ještě posílil hollywoodský film o závodu. A pak se na psy zapomnělo.Až když o pár let později clevelandský byznysmen George Kimble navštívil jakési pochybné muzeum kuriozit a všiml si, že tu v dosti zuboženém stavu žije smečka hrdinů z Nome, Amerika si znovu vzpomněla. Huskyové několikrát změnili vlastníka, a nakonec skončili takhle špatně. Kimble okamžitě nabídl jejich majiteli, že smečku odkoupí, ale ten si řekl na tehdejší dobu astronomickou částku 2000 dolarů. A konal se druhý happy end. Cleveland uspořádal veřejnou sbírku - traduje se, že děti na školách sbíraly drobné do klobouku, aby mohli být někdejší zachránci zachráněni. Vykoupený Balto a jeho kolegové se dočkali uvítací veselice na hlavním náměstí v Clevelandu a pak dožili v místní zoologické zahradě. První den se na ně prý přišlo podívat 15 000 lidí.
Respekt
<< Home